Lepší sebevražda než důstojná smrt?

Úcta k lidskému životu a jeho nedotknutelnost znamená, že lepší je těžce nemocným tlumit bolest a nechat jejich tělo dospět přes veškerou nedůstojnost do konce fungování nebo jim dát alternativu spáchat bolestivou sebevraždu.

Tak nějak by asi bylo možné shrnout důsledky názorů zarputilých odpůrců eutanázie. Nikdo by neměl sporovat skutečnost, že lidský život je hoden ochrany, ale zároveň by nikdo neměl zpochybňovat možnost rozhodnout o svém vlastním životě, je-li toho daná osoba schopna.

Moderní medicína v ekonomicky rozvinutých zemích umožňuje nemocným umírat bez větších fyzických bolestí, často však za okolností zbavení lidské důstojnosti.  Není snad lidská důstojnost hodna stejné ochrany jako fyzická schránka jejího nositele?

Odpůrci eutanázie často argumentují, že člověk, který žádá svou vlastní smrt je nemocný a neschopný kvalifikovaně rozhodnout o svém životě, neboť zdravou vlastností každého živého organizmu je zůstat živý. Taková argumentace však postrádá jakékoli opodstatnění, neboť lidé nemají ekvivalentní živočišný druh a srovnávat člověka např. se švábem se jeví poněkud nepatřičné.

Česká republika patří spíše ke zpátečnickým zemím, která chrabře vyčkává dění ve světě, než přijme jakoukoli podstatnou změnu. V otázce eutanázie to bohužel pravděpodobně nebude jinak.

Legalizace eutanázie se potýká s mnoho problémy, jakými jsou např. otázky okolností umožňující provedení eutanázie, kdo by eutanázii prováděl a jaké by tomu předcházely formální požadavky.

Eutanázie by měla vždy být výjimečným způsobem naložení s lidským životem v situacích, kdy z hlediska poznatků medicíny by organizmus daného člověka bezprostředně směřoval k trvalé ztrátě soběstačnosti a s eutanázií by daný člověk vyjádřil souhlas.

Ztrátou soběstačnosti by pak měl být takový stav, ve kterém by člověk bez pomoci jiného nemohl vykonávat základní lidské potřeby, nebo by mu hrozily bez poskytnutí medikace útrapné bolesti. Eutanázií by neměla být řešena ztráta chuti do života, jako čím dál tím častěji se vyskytující civilizační poruchy.

Má-li být eutanázií chráněna lidská důstojnost při respektu ochrany práva na život, potom vždy musí vycházet z vůle dané osoby. To však ale neznamená, že souhlasnou vůli musí projevit člověk bezprostředně před jejím provedením, ale právní řád by měl umožňovat, aby s předchozím souhlasem dotyčného o eutanázii mohla rozhodnout blízká osoba nebo být provedena za splnění konkrétních podmínek. Tedy měl by existovat jakýsi rejstřík osob, které aktivně projevily souhlas s tím, aby eutanázie byla provedena, pokud za splnění podmínek s ní nebudou moci dát souhlas nebo pokud i přes splnění podmínek neprojeví následný nesouhlas.

Bylo by to těžké břímě pro člověka, který by byl vykonavatelem eutanázie, ale stejně tak je těžké břímě být členem popravčí čety. Konečně existují způsoby provedení více osobami, kdy žádná z nich nemusí vědět, že to byla právě ona, která podala smrtící látku. Často jsou jako případní vykonavatelé uváděni lékaři s protiargumentací, že lékař je povolán k napomáhání k životu, ne ke smrti. Jsou to však právě lékaři, kteří se smrtí jako životní realitou přicházejí do styku nejčastěji. Podávání látek zmírňujících bolest ve svých důsledcích mnohdy vede díky nárůstu jejich množství ke stejnému důsledku, jako je eutanázie, ale po období psychického strádání pacienta.

Ačkoli se domnívám, že trest smrti by jako takový neměl být přípustný, na druhou stranu doživotně odsouzení (na svoji opakovanou žádost během určitého časového období několika let) by měli mít právo také rozhodnout o svém životě. V těchto případech by pochopitelně byla situace mnohem složitější a prověřování skutečné vůle dotyčného by muselo podléhat nezávislé kontrole. Je to však idea, která stejně jako možnost eutanázie v jiných, než zmíněných případech, by nemusela být schválena hned, tak, aby se nestala překážkou umožnění eutanázie.

Má-li se v otázce eutanázie pokročit od vášnivých debat o jejím rozsahu k nějakému pokroku, bylo by žádoucí, aby byla přípustná alespoň v těch nejzazších případech nezvratně kolabujícího lidského organismu.

Je poněkud sobecké, když zdraví lidé požadují od nemocných a umírajících, aby lpěli na svém životě. Nemluvě o těch, pro které je prodlužování umírání ekonomicky výnosné. Mají se nadále stávat případy, kdy těžce nemocní „vypadnou“  z okna nebo se jim „stane“ jiná fatální nehoda, či bez příkrasy s vypětím posledních sil v bolesti ukončí svůj život sami?