V době koronavirové stát musí sáhnout i k zestátňování

Lékaři nemají základní ochranné pomůcky, zejména respirátory, přitom stát stále nepřistoupil k jejich zestátňování - byť jak se ukazuje, existují sklady, které jimi přetékají.

V nouzovém stavu, tedy stavu obdobnému válce, lze přistoupit k omezení svobod i ve formě zestátnění nebo používání soukromého majetku. Pochopitelně v demokratické společnosti se tak děje za náhradu, která je však přiměřená a nikoli ve výši ceny, jež je výsledkem vyhroceného nedostatku. Nouzový stav tak umožňuje „zmařit“ ekonomický zisk těch, kteří levně nakoupili, a za normálního běhu okolností by jejich spekulace byla podnikatelským úspěchem.

Jak se ukazuje (viz zabavení 680 tis. roušek a nalezení 28 tis. respirátorů ve skladech v Lovosicích), existují u nás skladové zásoby materiálu, který je pro boj s koronavirem zcela zásadní. Je přitom zjevné, že tento materiál lze dnes prodat za enormní ceny a stává se tak výhodnějším artiklem k pašování a prodeji na černém trhu, než jsou dokonce drogy.

V situaci, kdy na zdraví lékařů a bezpečnostních složek závisí zdraví celého národa, je zcela nepřijatelné, aby tito neměli k dispozici ochranné pomůcky jen proto, že za regulované ceny je jejich vlastníci nechtějí prodávat. Pokud by došlo k tomu, že koronavirem se nakazí převážná část lékařů, potom důsledky nákazy budou fatální a předčí smutné italské statistiky. Bez lékařů totiž i lehce těžší průběh nákazy může vést k drastickým důsledkům.

Každý lidský život je hoden ochrany, všichni bychom rádi měli respirátory nejvyšší třídy (jediné účinné proti koronaviru), ale skutečností je to, že když se nakazí nezdravotník, může spoléhat na pomoc zdravotníků. Nakazí-li se zdravotníci, můžeme jako zarputilí ateisté spoléhat na modlitby? Faktem je, že jeden lékař může pomoci stovkám lidí, jeden zbytečně používaný respirátor neochrání jeho nositele od nákazy po jeho sundání, ale nepřímo může zapříčinit utrpení nebo úmrtí neléčených.

Ekonomické úvahy, že vyšší cena povede ke zvýšení výroby je obecně pravdou, nicméně s ohledem na světové výrobní kapacity je zřejmé, že v dohledné době by každý den novou roušku mohlo mít jen pár procent lidí na světě, a jen tak se tento stav nezmění. V tak enormně krátkém čase není možné docílit potřebné produkce.

I když jsem zastáncem ochrany vlastnického práva, v takovýchto situacích nezbývá než vyvažovat cenu života a ochranu vlastnictví. Pokud jsou někde respirátory, roušky či jiný zdravotní materiál, který může pomoci epidemii zvládnout, potom pokud je nelze získat na volném trhu, je na státu, aby přistoupil k jejich zestátnění. Jak bylo uvedeno výše, při současném respektu k vlastnickému právu musí být takovéto zestátnění za náhradu, která může spočívat jak v úhradě jinak obvyklé ceny zabavených věcí, tak v závazku stejné věci po skončení nouzového stavu vrátit. Pokud někdo nemá materiál pro pouhou dočasnou spekulaci založenou na nouzi, nýbrž souvisí s jím již dříve realizovaným obchodem, pak pro něj je nejmenším příkořím to, že si stát tento materiál vlastně „vypůjčí“ po dobu nouzového stavu.

Pochopitelně není snadné zjistit, kde se takový materiál nachází, ale je to obdobné jako s povolením k držením drog pro vlastní potřebu. Stát by tedy mohl např. stanovit, že pokud se na jedné adrese nachází více jak 1000 respirátorů (aniž by se jednalo o zdravotnické zařízení apod.), potom je zde povinnost respirátory státu vydat pod sankcí, která krom jiného může spočívat mj. v propadnutí tohoto majetku. Ač podpora udavačství není za normálních okolností vhodným nástrojem, v době nouzového stavu by stálo za úvahu, zda v těchto souvislostech udavačství nepodpořit. Je poněkud nebezpečné sedět v kajutě první třídy Titanicu a tvářit se, že i bez bezprecedentních kroků bude vše dobré.

K nemenší úvaze stojí skutečnost, že mnohdy mají lidé na ulicích lepší respirátory než posádky sanitek a lékaři v nemocnicích. Paradoxem doby se tak stává, že ti, jejichž nakažení je méně pravděpodobné jsou chráněni více, než ti, kteří pracují se žhavým železem. Přestože nošení roušek, jakkoli nedokonalých, může vést ke kolektivní ochraně před nákazou, je nošení vysoce specializovaných ochranných pomůcek obdobné, jako jíst koláče nad vyhladovělým. Je věcí morálního úsudku každého, zda se raději o své koláče nepodělí, neboť neví, zda mu to náhodou nezachrání život.

Mnozí zazlívají, že přes jejich subjektivní pocity či údajné projevy nákazy nejsou testováni. Ideální stav by byl pochopitelně takový, aby každý mohl být obden testován, ale ani pečení holubi …. Půjdeme-li pouští s omezeným množstvím vody, bude s ní třeba šetřit a najít klíč jejího rozdělení tak, abychom pokud možno přežili všichni nebo v co největším počtu. Ne jinak je to s testováním. Jakkoli může být testování potřebné a účelné, lze-li otestovat jen omezené množství lidí, je třeba přistoupit nejprve k testování těch, u kterých se jeví nakažení nejpravděpodobnější. Je to stejné jako s vodou v poušti, je třeba ji dát těm, kteří by zjevně jinak zemřeli bez ohledu na „pouhé“ utrpení jiných.

Stát se bohužel v této záležitosti nezachoval zcela správně, když nadužívání volného statku (testování zdarma) reguloval výlučně administrativně a vyloučil tak možnost lidí, aby si testování zaplatili. Je totiž nesporným faktem, že fronty na testování jsou na testování zdarma, přičemž mnoho lidí by skutečné náklady na provedení testů platit nechtěla a raději by se otestovat nenechala. Je to známý nešvar našeho zdravotního systému, kdy spotřebitel (pacient) má pocit, že je něco zdarma a náleží mu na to právo. Mnoho pacientů však dokonce ani netuší, jaké finanční prostředky jsou s jejich léčbou vynakládány, neboť na rozdíl od jiných zemí jim není automaticky zasíláno žádné vyúčtování. Mnozí by se pak asi divili, kdy zjistili skutečné náklady.

Je-li šance na testování zdarma, je to jako s jakýmkoli jiným volným statkem s tím, že lidé jsou ochotni si vymýšlet, jen, aby jej získali. Jedinou „výhodou“ nebezpečí nakažení snad je, že se lidé ve frontách neperou, neboť by tím mohli porušit bezpečnou vzdálenost. Paradoxem front na bezúplatné testování je pak skutečnost, že i při potvrzení nákazy zatím neexistuje žádná možná léčba, přičemž ti, u kterých se nákaza nepotvrdila, mají alespoň šanci, že za těch několik hodin čekání mohli chytit, když ne koronoavirus, tak alespoň chřipku. Buďme upřímní, hlavním účelem testování není najít nakažené z důvodu jejich léčby, ale lokalizovat nákazu a pokud možno nakažené oddělit od zdravých. Jediné, co je v současné době možné udělat pro nemocné je, pomoci jim při fatálním průběhu nemoci, nikoli je však zbavovat samotného viru. Tedy pokud se u někoho projevují nejednoznačné symptomy nákazy, udělá lépe, pokud vyčká doma a informuje své okolí, než když se bude domáhat testování. Šíření viru totiž může vést k situaci, kdy testování bude mít smysl jen pro zjištění, zda za těžkým zdravotním stavem je virus nebo něco jiného. Již dnes, když se většina nakažených léčí doma, postrádá smysl přetížit zdravotní systém předčasným nebo nedůvodným testováním. Ve chvíli, kdy bude epidemie na ústupu, bude mít opět smysl vyhledávat ohniska nákazy a lokalizovat všechny kontakty nakažených. Nyní se nedá dělat nic jiného, než se omezit na testování nejpravděpodobněji nakažených – bohužel pravděpodobnost nic neříká o jistotě, ale s velkou mírou jistoty vede k nejlepšímu možnému řešení.

Šíření epidemie je nebezpečné nejen ze zdravotního hlediska, ale také z bezpečnostního. Ačkoli se lidé považují za pány tvorstva a s noblesou přeříkávají vznešené floskule, v době krize se z nich mnohdy stávají drancující zvířata, která po uklidnění situace nejsou schopna své jednání vysvětlit. Není proto divu, že stejné, ne-li vyšší ochrany než lékařům se dostává bezpečnostním sborům, neboť je otázkou, zda sami sobě nejsme větším nebezpečím. Bohužel tak pro zajištění bezpečnosti se nám nemusí dostat zdravotní péče, neboť ochranné prostředky nebudou mít ti, co mohou léčit. Konečně náznaky nevole se podřídit jsou zřejmé i ve flagrantním porušování karantény nebo porušování přijatých opatření stavu nouze. Těžko si představit situaci, kdyby zároveň nás napadnul jiný stát. Postačí, že je migrační vlna používána jako politická zbraň, kterou však my ve vnitrozemí, daleko od vnějších hranic EU, nepociťujeme. Jsou však státy, kde boj probíhá na všech frontách, jak s virem tak při ochraně hranic. Měli bychom mít toto na paměti, neboť svádějí boj, který my díky nim svádět nemusíme.

Má-li někdo pocit, že nouzový stav skončí během několika dní, že za týden se projeví současná opatření, pak žije v iluzích. Pokud vyjdeme ze skutečnosti, že inkubační doba je jeden až dva týdny, potom efekt jakýchkoli opatření nezačne dříve jak za 14 dní a nebude jej možné vyhodnotit dříve jak za tři týdny. Velmi optimistický předpoklad by byl, že nouzová opatření do měsíce skončí. Bohužel s ohledem na neprobádanost šíření koronaviru nelze vyloučit, že opatření budou trvat daleko déle nebo i opakovaně. Účelem se tak stává spíše předejít italskému scénáři, při kterém mnohonásobně byla překročena kapacita lékařské péče. Má-li zde být možnost záchrany nakažených, musí jich být v určitý okamžik jen omezené množství. Nezbývá proto nic jiného, než se pokusit šíření epidemie zpomalit, byť nelze vyloučit, že výsledně nákazou projde převážná část populace. Pokud se nepodaří najít léčiva či vakcíny, pak může koronavirus patřit k nemocem, které člověk bude muset prodělat v nejvhodnějším věku. Je však více toho, co o viru nevíme, proto i opatření směřují k získávání času. Bohužel zatím platí, že lékař léčí, ale příroda uzdravuje.

S ohledem na kapénkové šíření nákazy lze dle mého názoru předpokládat, že nejzasaženější budou velká města. V situaci, kdy již nebude možné vysledovat původ individuální nákazy, tak legitimně může dojít ke karanténám jednotlivých velkých měst, přičemž první se nabízí Praha. Je to něco technicky těžko proveditelné a těžko představitelné, ale současná situace zcela mění rozsah toho, co je představitelné. Otázkou totiž zůstává, zda omezení migrace mezi vybranými územními celky by nemohlo vést k lokalizaci epidemie. V situaci, kdy již k nakažení osob dochází na našem území, bych předpokládal, že velmi brzo dojde k diskusi na toto téma a karanténa velkých měst nastane. Ostatně udržení zemědělské výroby se může ukázat jako významnější, než udržení administrativy. Dosavadní karanténa některých oblastí tak možná byla jen cvičením. Jinak, to ale asi nepůjde, protože přestože většina nakažených má mírný průběh nemoci, jde o záchranu těch, kteří by to štěstí neměli.

S rozsahem opatření vyvstávají otázky, co bude dál. Bohužel je mnoho lidí, kteří díky epidemii přišli o veškeré své příjmy, což by mohlo vést k následné sociální krizi. Podstatou tak bude obnovení zasažené ekonomiky a zabránění pádu mas na sociální dno, které by mohlo vést jen k revoluci zoufalých. Bohužel to vše si vyžádá nemalé finanční prostředky, které s každým dnem nouzového stavu porostou. Některé státy již začínají hovořit o zestátňování společností za účelem jejich záchrany. Bohužel finance budou hrát významnou roli a najít dostatečné zdroje bude velice těžké. Nelze tak vyloučit, že dojde k zestátnění či enormnímu zdanění (abychom zachovali demokratické postupy). Mohlo by se jednat o vázané vklady u bank k určitému procentu vkladů, zestátnění vkladů, řízené měnové reformě, částečnému zestátnění majetku – např. formou zákonného zatížení všech nemovitostí v určitém procentu jejich hodnoty s povinností vykoupení při prvním převodu. Čím déle epidemie bude trvat, tím větší je pravděpodobnost neobvykle tvrdého zásahu do majetku všech, neboť stát nebude moci získat prostředky jiným způsobem. Konečně idea vlastnictví jako čehosi nedotknutelného je jen iluzí, neboť fakticky vlastnictví je projev ochrany státu a se zánikem státu zaniká - je jen na jeho nástupci, zda vlastnictví uzná nebo nikoli. Právní pojetí vlastnictví ve Velké Británii je tak daleko realističtější – jedná se o věčnou dědičnou zápůjčku státu ve prospěch jednotlivce. Proto v případě následné finanční krize i u nás hrozí, že může dojít k zásahu do této „zápůjčky“, byť jí označujeme za vlastnictví.

Pokud se epidemii podaří zvládnout rychle, pak hrozí „jen „ enormní schodek státního rozpočtu. Nynější pád české koruny je spíš psychologickým efektem a faktické intervence dle mého názoru nebudou mít žádný efekt. Jediný efekt bude psychologické působení, že k intervencím může dojít (nebo k nim v omezeném rozsahu z psychologického hlediska dojde), nicméně do vyřešení epidemie je nejistota něco, co českou korunu pravděpodobně oslabí daleko za hranice někdejších oslabujících intervencí centrální banky. Otázkou je, zda je to špatně. Možná právě díky vlastní měně bude ekonomické zotavení daleko snazší, než v některých zemích eurozóny.

A snad jen co se školáky. Pokud nouzový stav potrvá příliš dlouho, nezbyde, než přijít o část či celé letní prázdniny. Je pochopitelné, že o tom nikdo nechce v těchto dnem mluvit, neboť těch traumat již bylo dost. Domácí výuka pravděpodobně nebude sto nahradit např. dva měsíce zavřené školy, přičemž ve školách je pro šíření kapénkové infekce prostředí skoro nejvhodnější. Očekával bych proto, že školy se otevřou jako poslední.

Teď jde jen o to táhnout za jeden provaz, a jak kdysi říkal jeden můj vyučující - také jedním směrem.